Pro pamět jsem zachytil, jak někteří vojíni konali cestu domů. Těžká a plná utrpení byla cesta ze světových bojišť, od Piavy v Itálii, Santa Lucie, Sant Dona - spojených obcí pěšky beze vší potravy, zabíjeli se poslední koně a bralo se kde se co dalo. Na cestě přes Kras na Alpy se toho mnoho rekvírovat nedalo, protože tam jsou jen skály a cesta přes Alpy do Štýrského Hradce trvala tři týdny, kdež teprve po zabrání nákladního vlaku se mohlo pomýšlet na cestu k domovu, sami se svojí obsluhou stroje celého vlaku. Snad bylo dobře, že se vždy našel některý důstojník Čech, neb jiní utekli a ten řídil celou dopravu, sháněl potraviny a udržoval pořádek.

U Lublaně byla postavená Srbskoslovinská národní garda na všech cestách a přechodech, velmi dobře ozbrojená ve veliké síle. Tato garda složená z národnostních vojenských jednotek odebírala přecházejícím slabým jednotkám výzbroj, trén a co se dalo. Silné jednotky si vynutily cestu třeba bojem, ale zbraně a střelivo nedaly.

Z fronty albánské šli vojíni přes hory do Dalmácie do přístavu Dubrovníku nebo přístavu Rjeky, tam nasedli na lodě, které je přepravily po moři do Terstu na dráhu. jak to vypadalo na drahách, když vojsko a civilisté spěchali sem a tam všemi směry a mnoho drah bylo nepoužitelných - byly poškozeny. Po drahách vojáci cestovali na vlastní pěst, málo bylo celých vojenských útvarů, které by někdo vedl a mnoho vojínů ještě po těch cestách zahynulo všelikým způsobem.

Další strana.