Až v budoucích dobách, po letech budou naši lidé čísti a z uvedených pamětí sledovati konec války světové a začátek doby Československé republiky a naší samostatnosti, budou se vžívat do těch dob a možná v příštích dobách těm pohádkám nebudou věřiti, jako my nevěřili. Ač nás všech vrácených do svých domovů tlačila bída a nedostatek ve všem, přece jsme ten čas nenaříkali a těšili se, že nám ta naše samostatnost snad přinese doby lepší.

O polednách se lidé tyto zprávy dovídali a odpoledne s nedůvěrou šli zase pracovati. V odpoledních hodinách donesli lidé určitější zprávy, hlavně ti, kteří přijeli z Prahy. Všechno nechává práce, na návsi se tvořejí hloučky a rokuje se u stavení, kdež bylo více lidí - žen, mládeže a starých lidí - všechno venku na návsi. Mužů viděti mnoho nebylo, neb jich v obci mnoho nezůstalo a ti, kteří tu byli, ti tomu přece jen nechtěli věřiti, že by tak lehce beze všeho byl najednou mír a zvláště, jak již bylo rozkřiknuto, že máme samostatnou Československou republiku.

Mládež ve večerních hodinách se sešla, zničehonic udělala průvod po obci zpestřený lampióny, ve kterých hořela světla. Táhla se zpěvem, šla odstraňovati rakouské orlíky, z nichž jeden visel na hostinci čp. 39 a označoval povolení ku prodeji tabáku. Po sundání a ukončení obřadu dala se mládež na pochod ku dvoru čp. 1, kde byl znak erbu knížete Lichtensteina, malovaný na dřevěné tabuli - erbovní odznak.

Další strana.