Ku konci roku 1918, když bída a nedostatek dostoupily svého vrcholu, začaly tu a tam proskakovati pověsti o brzkém konci války.

Vojíni ze všech front psali domů a bez obav svěřovali lístkům, že jsou o hladu, živeni sušenou zeleninou, která kdožví z čeho se skládala, že jsou špatně oděni, bez prádla a téměř bosí a že již není mezi vojáky i důstojníky řádné chuti ku dalšímu válčení.

Nastal konec a vojáci sami nevěděli, zdali tomu mají věřiti. Opustili všechno a táhli domů. Byla to cesta daleká a zlá, zůstalo na těch světových pláních hodně uhynulých obětí.

V měsíci listopadu 1918 se začali vraceti z front zdejší vojíni. Nejdříve byli doma z vnitrozemí Čech a Moravy, potom až do samých vánoc jeden za druhým z fronty ruské, rumunské, albánské, srbské a italské.

Na ty vojáky, kteří byli na těch nejvzdálenějších frontách v daleké cizině, bylo bědné podívání - dostali se domů vyhublí, kost a kůže, duševně zničení, plní vší a nečistotou zamořeni tak, že po několik týdnů bylo o ně obavy, aby to nasycení doma nezaplatili životy. Ani jediný neměl kus pořádného oděvu, vše bylo na nich rozedráno, popáleno a obuv, která nebyla znáti, z čeho vlastně pochází, byla hodně nahrazená hadry ovinutými kol těch zbytků obuvi. Žádný si mnoho věcí z ciziny domů nepřinesl, neb měl jen to, co měl na sobě a toho věru mnoho nebylo, prádlo žádné.

Vojíni přišli domů jeden za druhým, bez hluku, tiše a než začali sdíleti s domácími svoje prožité útrapy z dalekých zemí, bylo zapotřebí hodně dnů a týdnů, aby se vypravěč vžil do těch vzpomínek.