Do obce se přihrnulo od Lstiboře a Žher ruské vojsko, ale to nešlo pěšky, šest až deset vojínů sedělo na leteckém vozíku, taženým párem nebo dvěma páry koní. Na nákladních i osobních autech mezi vojáky seděly ruské ženy, vojačky a samaritánky. Jeli skrze obec k Poříčanům, celý den a noc - nespočítatelné množství děl. Tehdy jsme viděli ty pověstné katuše, o kterých bylo často v rozhlase z Ruska slyšeti, byly taženy čtyřmi koňmi. Zvlášť na vozících náboje, kulomety, minomety a na sta prázdných koní vedli sebou. Vojenské kuchyně odvářely po cestě, na našich lidech nic nechtěli, jen pít. Lidé se jich nebáli, podávali jim co mohli sehnat.

Část tohoto vojska ruského - jedna divise s příslušenstvím - se utábořila na několikadenní odpočinek v lesích poříčanských až do Třebestovic. Odtud po celém okolí jezdili pro píci na krmení toho velkého počtu koňstva. Nasekali si sami trávy, jetela. Lidé zdejší je museli nechati, později to bylo zaplaceno.

V den 16. května 1945 byl v obci sváteční den. Hodně lidí se shromáždilo na zastávce státní dráhy. Lidé zastavili práci a šli přivítat navracejícího se presidenta a vládu Československé republiky. V odpoledních hodinách tudy projížděl vlak. President Beneš stál u okna salonního vozu, mával na pozdrav obyvatelstvu, které radostnými projevy dávalo najevo svou radost. Občanstvo bylo oděno ve svátečních oděvech, krojované skupiny sokolů, hasičů a mládeže pestřily pohled z vlaku. Po odjezdu vlaku zase započala práce.

Další strana.