takového pojištění u některých českých pojišťovacích ústavů, zdali se zjistí, že ano, bude pojištění uzavřeno zde a ne ve Vídni.

V roce 1917 již byla v obci zřejmá bída. Chudí lidé, kteří neměli pozemky, všelijak si pořídili malé ruční šrotovníky na obilí, na kterých po velké námaze našrotovali na bochníček chleba, třeba černého. Šrotovalo se hlavně v noci, lidé se nebáli, udavačů v obci nebylo. Na lístky se často nic nedostávalo, ve městech velmi málo.

Lidé, kteří měli peníze, kupovali pod rukou za každou cenu trochu toho obilí a hledali dobrého mlynáře, aby jim to semlel neb vyměnil za mouku. Často se ustrnul mlynář v Poříčanech Emanuel Rejvald, ovšem on o ničem nevěděl, to udělal stárek. Tento mlynář dal často zdarma trochu mouky známému vojínu z okolí, když přijel na dovolenou z fronty. (Poznámka kronikáře - jemu samému se tak stalo) - přijel na první dovolenou za 18 měsíců a doma manželka sama neměla co jísti. Šel k němu prosit a obdržel zdarma 10 kg mouky a bylo nějaký čas po bídě.

Někteří lidé sobci - a ti byli všude - využívali těchto dob bídy. Prodávali mouku 1 kg až po 20ti K, otýpku mrkve 2 kg i s natí za 80 h až za 2 K, brambory za 1 kg 2 K i více.

U dvora čp. 1 ve zdejší obci bylo oseto 60 korců hráchu. Sotva nasadil lusky, dal nájemce dvora Arthur Klinger lusky dělnicím trhati, dávati do pytlů a odesílal hrách za vojskem. Přitom se hodně chudých lidí obživilo, alespoň se najedli lusků.

Nikdy nebylo tolik městských lidí na vesnici, jako na sklonku války. Kupovali veřejně a více potajmu co se dalo, vozili za potraviny různé věci na výměnu. Že obec leží u státní dráhy, jezdilo sem také mnoho lidí ze zisku, a to kvůli dalšímu obchodování. Ti skoupili co se dalo.

Máslo bylo počítáno 50-100 K za 1 kg, mléko 1 l až 5 K. Na frontách nastával hlad. Pro armády se shánělo v zázemí všechno. Manželky vojínů si utrhovaly od úst, posílaly za muži - a mnohdy marně.